Pravoslaví, `bioetika´ a krize moderního vedeckého poznání

Obsah

Abstrakt v češtině

Abstract in English, Keywords

ÚVODEM

1. ETIKA - `BIOETIKA´
1.1. Etika - co je to ?
1.2. A co je pak `bioetika´ ?
1.3. Základní témata `bioetiky´
a. Teoretické základy etiky
b. Reprodukční etika
c. Otázky etiky v genetice
d. Etika konece života
e. Etické aspekty při rozdělování prostředků (resursů)
f. Etika dárcovství a transplantaci orgánů
g. Etika v organizaci a řízení zdavotnictví
h. Etika vědeckého výzkumu
i. Etika lékaře (tradiční lékařská etika)
1.4. Význam a poslání dnešní `bioetiky´

2. ETIKA VĚDECKÉHO POZNANÍ A MEDICÍNY NA HISTORICKÉM POZADÍ
2.1. Empirické poznání ve starověku
2.2. Etika v helenistické době (z pohledu klasické helenistické filozofie)
2.3. Lékařská etika antické doby
2.4. Rozdíly v helenistickém a židovském chápámí základních aspektů medicíny
2.5. Ranně-křesťanská etika
2.6. Ranní křesťanství a vědecké poznání
2.7. Medicína v Byzantské říši
2.8. Sociální péče v Byzantské říši
2.9. Medicína antického helenizmu ve srovnání s medicínou ranního křesťantství
a. Základní pojmy
b. Nemoc
c. Lékaři pohanští vs.lékaři křesťanští
2.10. Paradox byzantské medicíny: Pacienti v terminální fázi jejich nemoci jsou
zanecháváni svými lékaři na pospas
2.11. Pojem "symfonie" v Byzantské říši

3. TEOLOGICKÉ Odcizení Západu
3.1. Velké schizma
3.2. Rozdílné chápání Boží milost
3.3. Rozdílné chápání pojmu `Církev´ (`ekklezoilogie´)
3.4. Rozdílné chápání Božstva a jeho `triadologie´
3.5. Karel Veliký a `trojjazyčná hereze´
3.6. Scholastika
a. Poznání v době scholastiky - Anselm z Canterbury
b. Vrchoná scholastika - Tomáš Aquinský
c. Mystikové pozdní scholastiky
3.7. Zaprášená knihovna - prach pouště. Dvě křesťanské kultury
a. Odlišná mentalita západní a východní teologie
b. Spása-theosis-zadostiučinění: Rozdílná antropologie a soteriologie

4. ZROD MODERNÌ VĚDY A JEJÍ SOUČASNÉ DILEMA
4.1. Historické pozadí vrcholného středověku
4.2. Galileův hřích
4.3. Vývoj vědeckého poznání po Galileovi: Ateistická přírodověda - klerikální církev
a. Postoj západní církve
b. Metoda moderní vědy
c. Změny ve společnosti a její ideové pohledy na svět
d. K vrcholu vědeckého poznání
4.4. Ztracený smysl moderení vědy

5. DILEMA MODERNÍ MEDICÍNY
5.1. Je zdraví `dar´ nebo na něj máme nárok ?
5.2. Zrod moderní medicíny a její etiky

6. NÁSTIN FILOZOFICKÝCH ZÁKLADŮ SOUČASNÉ `BIOETIKY´
6.1. Aspekty filozofie Immanuela Kanta v `bioetice´
6.2. Utilitarizmus
6.3. Jiné teoretické aspekty k tématu `bioetiky´
6.4. `Conflict of interests´

7. SouČasné náboŽenskÉ přístupy k tématu `bioetiky´
7.1. Židovská bioetika ?
7.2. Lékařská etika islámu
7.3. Katolická `bioetika´
7.4. Protestantská perspektiva v přístupu k otázkém zdravotnictví

8. PRAVOSLAVÍ A `BIOETIKA´
8.1. Předpoklady pravoslavné `bioetiky´
a. Všeobecný význam pravoslavné věrouky
b. Liturgické prameny
c. Způsob víry a jeji uplatnění
8.2. Teologické aspekty pravoslavné `bioetiky´
a. Svatí otcové a Galileo
b. Apofatická a katafatická cesta
c. Svatá Trojice
d. Člověk jako obraz Boží
e. Pád člověka
f. Vzájemnost těla a duše
g. Vtělení Loga
h. Církev - Tělo Christovo
i. Slovo-život- světlo
j. Svaté Tajiny pravoslavné církve
k. Eschatologická vize
8.3. Metodické aspekty pravoslavné `bioetiky´
a. Pravoslaví se nemůže uzavírat vědeckému poznání
b. Role expertů `bioetiky´ z pravoslavného pohledu

EPILOG

POUŽITÁ LITERATURA

Abstrakt

`Bioetika´ vznikla z rostoucí potřeby uplatnění etických kriterií v různých oblastech současné vědy a medicíny. V této souvislosti se zde stále častěji agažují různá náboženská uskupení, zatímco Pravoslaví je tu zastoupeno neúměrně méně. Historickými a teologickými příčinami tohoto jevu, jakož i možnostmi Pravoslaví v perspektivách `bioetiky´ se zabývá předkládáná práce.

Základní témata `bioetiky´ jsou zde prezentována na pozadí učebních programů amerických vysokých škol. Následují historické aspekty etiky antické a ranně křesťanské doby. Překvapivým a dosud málo doceněným faktem zůstává vysoká úroveň medicíny a sociální péče v Byzantské říši. Příčinu tomu lze vidět nejen v dědictví antické medicíny, ale i v křesťanském učení tehdejší doby - ve svatootecké tradici a v `symfonii´ církve a státu.

Dále je zde diskutován odlišný vývoj západního křesťanství po `Velkém schizmatu´ v roce 1054. V důsledku dogmatických změn a vlivu scholastiky dochází v západním církevním učení ke zdůraznění jeho jurisdikčního charakteru. Římská církev se tak proměňuje v mocenskou politickou instituci a staví se do opozice k moderní koncepci vědeckého poznání, jehož počátek lze vidět již v osobnosti Galilea Galilei. Vývoj vědy, techniky a medicíny pak kulminuje v dnešní době se všemi dilematy, které zaměstnavají současnou `bioetiku´. V této souvislosti jsou zde nastíněny základní filozofické aspekty `bioetiky´ stejně jako i postoje nejdůležitějších současných monoteistických náboženství - judaizmu, islámu, katolicizmu a protestantizmu.

Z historicko-politických a hlavně z teologických důvodů byla v Pravoslaví zachována křesťanská teologie prvního tisíciletí - často v podobě živé církevní tradice. Z hlediska současné `bioetiky´ představuje jak pravoslavná teologie tak i její tradice překvapivě aktuální a zároveň i velmi hlubokou perspektivu pro mnohdy alternativní řešení nejrůznějších otázek dnešní `bioetiky´.

Abstract in English

ORTHODOX CHRISTIANITY, `BIOETHICS´ AND THE CRISIS

OF MODERN SCIENTIFIC RECOGNITION

LAPIN Alexander

`Bioethics´ result from the growing requirement of ethical criteria by different concerns of today’s science and medicine. More and more different religious denominations are involved in this process while Orthodox Christianity still remains under-represented. The aim of this work was to elucidate this fact from historical and theological point of view and to draw possible perspectives for contribution to `bioethics´ by Orthodox Christianity.

First, `core areas´ of `bioethics´ were presented on the back-ground of educational programs of American universities. Than, historical aspects of ethics, especially of the classical antique and early Christian period have been discussed. As surprising and still less appreciated fact remains the high level of medical and social care in the Byzantine empire. The reason for this may be seen not only in the heritage of antique medicine but also in the Christian doctrine of that time, in the teaching of Holy Fathers and, in the `symphony´ between church and state. Further, the way of the Western Christianity after the "Great schism" in 1054 was discussed. Due to dogmatic changes and scholastic influence, the jurisdictional character of the Western ecclesiastical doctrine became more emphasized. The Roman church has been transformed into a powerful political institution and find itself in opposition against the modern concept of scientific knowledge whose origin can be seen already in the personality of Galileo Galilee. Nowadays, the progress of science, technology and medicine culminates and imposes dilemmas which are considered by today's `bioethics´. In this context, the most important philosophical backgrounds of `bioethics´ were presented together with positions of the most important contemporary monotheistic religions - Judaism, Islam, Catholicism and Protestantism.

Because of historical, political and especially of theological reasons, the Orthodoxy preserved Christian theology of the first millenium - often as a rich church tradition. Even the Orthodox tradition and theology represents today an unexpectedly actual and abundant approach, which permits to consider - sometimes in alternative way many aspects of `bioethics´.

Keywords:

Bioethics, Orthodox Christianity, Byzantine Theology, Ethics, Dilemma, Science, Galilee

ÚVODEM

Navštívíme-li ve dnešní době vědecký kongres, či některé z četných lékařských sympozií, pak zpravidla najdeme v programu přednášku, či dokonce i celou programovou sekci zaobírající se otázkami etiky, `bioetiky´ či filozofie. Většinou je na takovém kongresu přítomen filozof, nezřídka i teológ, i když ten druhý zpravidla už jen jako účastník diskusního podia spolu s jinými experty kongresu. Nejpozději v této chvíli překvapí hned několik faktů: Je to především sama skutečnost, že o otázky filozofie a etiky je dnes takový zájem a to právě i v takových vědních oborech, které si až donedávna zakládaly na exaktnosti a racionalitě svých metod a závěrů a rozhodně odmítaly veškerá „z hůry daná tabu“.

Za druhé je pozoruhodné o `jaký´ druh filozofie a etiky se při podobných příležitostech jedná. Přednost tu mají antropocentrické a humanitární přístupy a jen pomalu sem pronikají názory konfesionálního charakteru. A nakonec - a to je i dost zarážející - je i sama úroveň diskutantů. Je pozoruhodné, nakolik limitované jsou znalosti širokého vědckého publika v otázkách filozofie a teologie a naopak, nemůžeme si nepovšimnout jisté opatrnosti a respektu s jakým se příslušníci duchovních věd orientují ve vědách exaktních.

A tak dnes, to co bylo ještě donedávna paradoxním jevem se postupně stává širokou módou. Prakticky ve všech renomovaných vědeckých časopisech se dnes najdeme „editorialy“ na téma bioetiky. Otázky eutanazie, poměru společnosti k materiální hodnotě lidského života, sexuálně-etické otázky, otázky odpovědnosti za následky genetického inženýrství jakož i bezpočet jiných témat, to vše již dávno překročilo hranice čistě vědeckých debat a začíná se postupně dostávat i do denního tisku a médií masové informace. Dnes je více než samozřejmé, že jakýkoliv větší vědecký projekt musí nutně projít etickou komisí. Na druhé straně to nezřídka vede průmyslové koncerny k otevírání výzkumných středisek v zemích třetího světa, kde se etická pravidla zatím tak důrazně ještě neuplatňují..

Existoval-li donedávna snad jen tucet meznárodních odborných časopisů pro otázky filozofie, vědy a etiky, které jen stěží bojovaly o svou existenci, pak se dnešní počet podobných periodik zmnohonásobil. Rapidně vzrůstá počet patřičných internetových stránek, zakládají se nové instituty a stále více univerzit nabízí studium etiky či `bioetiky´.

Je zcela logické, že i náboženská uskupení, at’ už křesťanské církve či jiné komunity, se stále častěji k danným tématům vyjadřují. V tomto smyslu je snad nejaktivnější římsko-katolická církev. Stačí jen poukázat na různé encykliky jakož i jiná oficiální vyjádření Vatikánu. Podobně, i když v menší míře, je tomu i v případě protestantů a anglikánů. Velkou autoritu, hlavně v intelektuálních a ve vědeckých kruzích pak mají příspěvky judaistických teologů a filozofů. Stále častěji, i když zatím spíše pod titulem jisté exotické pozoruhodnosti, jsou citovány názory budhistů a v poslední době jsou stále častěji vyzýváni ke slovu i představitelé islámu, což v podstatě odpovídá rostoucímu významu těchto náboženství ve světě.

O to více je pozoruhodné, že pravoslaví v těchto aktivitách prakticky vůbec zastoupeno není. Elektronické programy MEDLINE®, které jsou schopny „pročesat“ stovky tisíc vědeckých časopisů se zpětnou časovou vazbou na 10-15 let, hlásí snad jen velmi malou hrstku příspěvků týkajících se bioetiky v souvislostí s východním křestanstvím. Avšak i zde se jedná spíše o témata z dějin medicíny řecko-byzantské kulturní oblasti, než o bohoslovecké analýzy konkrétních aktuálních témat.

Jak vysvětlit tuto pasivitu? Nedá se říci, že by v pravoslaví chyběli teologicky vzdělaní a angažovaní lidé. Stačí jen přihlédnout na na poměrně hojné zasoupení pravoslavných teologů na mezinárodních aktivitách jako jsou ekumenická setkání, ekologická fóra ale i různé politické aktivity, at už lokálního či obšírnějšího rozměru (Palestína, Řecko, Rusko/SSSR...).

Avšak pozor! Dříve, než se pustíme do analýzy daného tématu, musíme poznamenat, že není účelem této práce dělat urychlené závěry, anebo dokonce se oddávat at’ už jakýmkoliv tendenčním úsudkům. Právě naopak! Cíl předkládané práce je pokus o objektivní odpověd’ na otázku, proč až dosud nedošlo k širšímu vyjádření pravoslavné teologie k výše zmíněným aspektům? Kde přibližně leží pozice pravoslavné etiky ve srovnání s ostatními teologickými názory? Kde se tyto scházejí a čem se liší? Už z předběžného pohledu se zdá, že důvody „pravoslavné neangažovanosti” budou mít snad i hlubší kořeny. Pravděpodobně je bude nutno hledat současně ve třech rovinách: (i) v rovině historické, (ii) v rovině aktuálně-politické, a nakonec - (iii) i v samotné rovině teologické – tedy v teologické specifice pravoslaví.

Z tohoto hlediska je zajímavé už jen historické srovnání vývoje vztahu křestanství k otázkám vědy a vědeckého poznání. Zvláště se tu nabízí srovnání doby ranného křestanství a byzantské epochy, s dobou pozdějšího středověku, kdy konkrétně v západní církvi dochází ke krizi, která se následovně projevuje v odsouzení Gallilo Galliei, jakož i v pozdějším, dodnes ne zcela překonaném konfliktu mezi tradičním katolicismem a osvícenstvím. Pro posouzení celkové dnešní situace není nezajímavé i srovnání pohledů na téma “bioetiky a moderní medicíny” z pozic nejdůležitějších, v Evropě relevantně zastoupených náboženských uskupení.

A nakonec – na základě několika mála prací vysloveně se týkajících vztahu východního pravoslavného křestanství k otázkám bioetiky se pokusíme, jakousi intrapolací - o pravoslavné stanovisko k možným metodám `pravoslavné bioetiky´.

1. ETIKA - `BIOETIKA´

1.1. Etika - co je to ?

Etymologicky je slovo etika odvozeno z řeckého `eqosς´- zvyk, vlastnost. Stejně tak i latinské slovo ` mos´ ze kterého máme v češtině lidový výraz ` móres - móresy´. Etika a morálka tedy spolu souvisejí. Jsou to normy či jakási nepsaná pravidla podle kterých lidé spolu vycházejí at’ už se vzájemě znají či ne, at’už byli vychováni podle stejného světonázoru, či naopak. Jsou to normy platící (a o to více) i ve společnosti pluralistické, různorodé, mnohokulturní…

Z hlediska filozofie jako vědního oboru tu můžeme hovořit o etice normativní, deskriptivní, o etice coby aspektu praktické filozofie. Zároveň, v tomto kontextu, tu nesmíme opomenout i aspekty odpovědnosti a mravní hodnoty.^[1]

Etika má tedy velmi širokou, všeobecnou platnost a zároveň oslovuje každého jedince a to zvlášt’, osobně a intimně. V této souvislosti se nám nabízejí pojmy jako cnost – vášeň, dobro – zlo, svědomí – vina apod.. Jsou to však již pokusy jakéhosi pochopení a definice toho, co pojem ‘etika´ přibližně znamená. Jinými slovy jsou to již pohledy z určité světonázorové, či historické perspektivy. Dříve, než se do takové analýzy pustíme, pokusme se promítnout, co je v kontextu etiky všeobecně platné, kde jsou výchozí – více méně fixní body…

Začněme tézí, že člověk se liší od ostatního tvorstva svojí schopností abstraktně myslet. Je to snad ten nejnižší společný jmenovatel, na kterém se dnes shodnou jak názory konfesionální, tak i čistě materialistické a ateistické světonázory. V pohledu na člověka jako takového, v otázkách antropologie jsme tu dnes svědky lítého boje. Jde o kontroverzi mezi kreacionisty a evolucionisty. Tedy mezi těmi, kdo hovoří o člověku jako výlučně o stvoření (Božím) a těmi, kteří zastávají názor, že za vším stojí evoluce, v podstatě přírodní fenomén, tedy tak jak ho známe v souladu s Darwinovou evoluční teorií.

Právě ti poslední tu zastávají tzv. tézi ` evoluční etiky´. Podle nich znamená, že nejen biologická bytost ` homo sapiens´ je důsledkem přírodních fenoménů, ale i jeho společenskost a s tím i jeho morálka. Touto otázkou se zabýval již sám Darwin^[2]. Připouštěl, že vývojovou exkluzivitu člověka v tom smyslu, že jeho morální cítění je nejdále vyvinuto. Avšak zároveň vycházel z toho, že i lidská morálka se vyvinula ze “sociálních instinktů”, která se dle jeho názoru, dá v náznacích vypozorovat i u zvířat, jako je mateřský pud, celoživotní partnerství (např “ptačí manželství”), zákony smečky apod.. Tuto tézi jak známo rozvinul i rakouský vědec Konrad Lorenz, který na základě svých pozorování vzájemných “sociálních” vztahů některých zvířat tyto charakterizoval jako “morálce–analogické chování” (` moral-analoges Verhalten´). Podle něho lze i u člověka jen stěží rozlišit mezi chováním, které je opodstatněno instiktivními reakcemi od morálních pravidel daných nejvyšším rozumem. I když se tedy pokusíme vysvětlit morálku výhradně jako výsledek evoluce (například dle O.Wilsona² ), pak stejně zůstane několik otazníků. Je to jednak určitý konflikt každého jedince v každé kultuře, který bychom mohli charakterizovat jako konflikt mezi tím ‘co je´ a tím ‘co by mělo být´.

Navíc i sama vývojová teorie stojí v jistém rozporu s morálkou, tak jak to můžeme vypozorovat z každodenního života.

Činit “dobro” a obětovat se v poměru k bližnímu obsahuje jistou dávku altruizmu a sebezapření. Z pohledu selekčního biologického procesu je takový přístup spíše kontraproduktivní. Egoizmus a snad i částečně zbabělost je pravděpodobně jistější recept pro přežití a konečné uspění. Toto dilema zaměstnávalo již samotného Darwina, který však pro to nemohl najít správné vysvětlení 3 . Podle současných poznatků došlo u člověka coby biologické spécie `homo sapiens´ nejpozději před dvěmi milióny let k prudkému přírustku objemu mozku, což mělo za následek i to, že dnes člověka můžeme označit člověkem: Byl to vznik dorozumívacího idiomu (jazyka), rozšíření abstraktní myšlenkové schopnosti člověka, jeho uměleckého projevu a konečně i pádu zábrany před pro usmrcení příslušníka vlastní biologické spécie. To všechno dohromady umožnuje člověku uvědomit si svoji vlastní osobnost, což z něho dělá exkluzivního tvora této planety.

A tak opět, bez toho abychom se kreacionisticko-evolutionistickým disputantům pletli do jejich rozepří dodejme, že přes všechna “pro o kontra” je nutno teorii “evoluční etiky” především správně ocenit:

Jen velmi nedokonale a pouze v náznacích dnes můžeme mluvit o celkovém “pochopení” funkce centrálního nervového systému. Je sice možné hovořit o jednotlivých funčních aspektech avšak něco jiného je “pochopení” celé škály simultánně probíhajících, vysoce komplexních kybernetických procesů, které - pakliže se mají vyjádřit “racionáními“ matematickými modely - probíhají podle mnohodimenzionálních funkcích o bezpočetných proměnných…

Opravdové “pochopení” toho, co by mělo být podkladem jakéhosi “racionálního vysvětlení” pojmu lidské morálky či “člověčího morálce-anlogického chování”, a to tímtéž racionálně myslícím a morálně chápajícím ` homo sapiens´ je věc, která se vymyká lidské racionalitě.

Avšak bylo by příliš jednoduché znevažovat výsledky ‚evoluční etiky´. Mnohé z oblasti mezilidských vztahů a snad i sociologie se dá vysvětlit právě na základě poznatků o „morálce-analogického chování“, tak jak ho známe ze zoologie. Nicméně i z hlediska evloucionistiky je lidská bytost čímsi více. Ve srovnání s jinými bytostmi myšlenkové schopnosti člověka tu představují určitý “kvantový skok“. Je to především jeho schopnost chápat své vlastní budoucno v kontextu svých vlastních rozumových rozhodnutí, což dohromady můžeme nazvat lidskou “svobodu vůle“. Svobodou, která jednak člověku umožňuje jednak ho i zavazuje nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Svobodou, která je zcela jiného druhu, než taková , jak ji známe z živočišné říše jiných bytostí...

Zůstaňme však ještě chvíli u tématu “společného jmenovatele většiny světonázorů“. Pojem etiky a morálky může mít i velmi pragmatický, praktický význam. Pokusme toto tvrzení takříkajíc “apofatický“ (záporně argumentovaným příkladem) přiblížit: Slovo “zvěrstvo“ je dnes, Bohužel více než jindy, všem dobře známo. Dalo by se charakterizovat jako zvrácená činnost proti všem “morálním“ zábranám, za účelem dosažení vlastního pochybného cíle. Tak říkajíc “přes všechny mrtvoly“. Pro tento účel se pachatel zvěrstva nestydí použít těch nejsubtilnějších racionálních vymožeností, nejvyšších forem intelektu a schopností, přičemž jeho brutalita nezná mezí. Je bezmilostná ke svým bližním, stejně tak jako ke všeobecným lidským cennostem. Nezřídka je zvěrstvo opodstatňováno “vyššími ideami“ (ideologickými, či náboženskými). Je to podivuhodné, ale je to tak: Zvěrstvo nemá s “morálce-analogickým chováním“ zvířat nic společného. Některá zvířata sice pojídají vlastní soukmenovce (např. samotářský samec leoparda může zaútočit na leopardí samici s mláďaty…), avšak děje se tak instinktivně, bez použití rozumu, intelektu a samozřejmě i bez ideového přesvědčení.

Lidské “zvěrstvo“ není “morální“, stejně jako nemá nic společného se “zvířecími pudy“. Lidské “zvěrstvo“ je protiklad lidského morálního chování, morálního stavu a etiky. Není snadné “definovat“ morální normy, je však evidentní a jednoznačné určit, co je v případě aktů zvěrstva morálně a eticky nepřípustné a zavrženíhodné.

Pozoruhodné na tomto příkladu je i to, že pro “moderně myslící” evolutionisty je morálka člověka často jakousi formou “morálce-analogického chování“ pouze do té doby, pokud se zde nejedná o samotného pozorovatele. Jakmile však jde o situaci, kdy se dotyčný má vyjádřit ke společenským otázkám z hlediska své občanské vyspělosti, pak tento zpravidla vehementně pretenduje na vlastní `subjektivní racionalitu´, na vlastní `nezávislost svého úsudku´, ba dokonce i na `vlastní morálku´.

Morální myšlení a etika je tedy něco, co patří do společenského kontextu, což jak se zdá, je všeobecně uznáváno a respektováno a to i z pohledu těch nerůznějších světových názorů.

Z našeho, pravoslavného stanoviska bychom dodali: Věc je jednoznačná. Stav bez hříchu (a prohřešku) je stav obecný, správný, normální a snad i málo spektakulární. Hřích a prohřešení proti odpovědnosti člověka za jeho svobodnou vůli je stav vyjímečný, nenormální a nápadný^[3].

Otázka však je - co činí normy etiky a jak se má člověk v kritických chvílích svého života chovat. Jak z “hříchu“ vyjít, jak jej napravit a jak dalece mu k tomu jeho víra, jeho náboženství - zde konkrétně Pravoslaví - může ukázat cestu. Na druhé straně je též evidentní, že etika a morálka si nevybírá. Nevybírá si ani mezi evolucionisty a kreacionisty, ani mezi jednotlivými náboženstvími. Je to součást našeho občanského života týkající se každého z nás. Je-li nám naše náboženství skutečně dáno od Všemohoucího, pak musí existovat možnost, právě tady hledat a dopátrat se dostačujících odpovědí...V tomo smyslu jak existence tak i důležitost etiky je evidentní vlastně pro všechny.

1.2. A co je pak `bioetika´?

Pod pojmem “bioetika” můžeme chápat moderní verzi mnohem starší disciplíny - “medicínské etiky”. Tak alespoň to charakterizuje Thomas May v časopise Journal of Medicine and Philosophy ^[4] ve své recenzi ke sborníku – učebnici `bioetiky´ Helgy Kuhsové a Petera Singera “A Companion to Bioethics”<sup>[5]</sup>. Thomas May tu osvětluje `bioetiku´ jako nový obor a zároveň předkládá přehled o současném stavu její výuky ve Spojených Státech.

Jako první překvapí, že `bioetika´ je oborem nedostatkovým, s rostoucí nabídkou pracovních míst. Bioetici jsou vyhledáváni nejen ve zdravotnictví a vědeckých výzkumných ústavech, ale nalézají uplatnění i ve velkých pojištovnách, v různých správních úřadech, v justičním aparátu jakož i ve velkých výrobních koncernech. Stále více škol a univerzit nabízí pro tento obor učební programy, avšak jednotné výukové cíle a požadavky dosud formulovány nebyly. Spíše naopak. `Bioetika´ je typickým interdisciplinárním oborem. V etických komisích různých amerických institucí pracují vedle filozofů, teologů i přírodovědci, lékaři jakož i příslušníci jiných medicínských oborů, historici, právníci, sociologové a dokonce i organizační pracovníci a ekonomové.

Není však bez zajímavosti, že v současnosti, velká část pracovníků etických komisí nemá vůbec žádnou patřičnou specializaci či kvalifikaci pro obor `bioetiky´. Dá se sice namínout, že právě tato `různorodost kvalifikace´ může představovat určitý kreativní potenciál, nicméně minimální profesionalita je v mnoha případech prostě nezbytná. Například když etická komise, složena z právníků a ekonomů ašvak bez jediného příslušníka medicínských profesí má rozhodnout o nároku pacienta na ten či onen typ lékařského výkonu.Už pro tento účel definuje Thomas May devět “základních témat” (`core areas´) současné `bioetiky´:

a. Teoretické základy etiky
b. Reprodukční etika
c. Otázky etiky v genetice
d. Etika a konec života
e. Etické aspekty při rozdělování prostředků (resursů)
f. Etika při dárcovství a transplantaci orgánů
g. Eticka v organizaci a řízení zdravotnictví
h. Etika vědeckého výzkumu
i. Etika lékaře (tradiční lékařska etika)

Pokusíme ted’ výše uvedená témata ve smyslu článku zmíněného autora blíže rozvést:

1.3. Základní témata `bioetiky´

a. Teoretické základy etiky

“Etika”, jak jsme se již zmínili, je základím prvkem “bioetiky”. Pro výuku oboru bioetiky je tudíž důležité, osvojit si jak přehled historického vývoje etiky, tak i ponĕtí o všeobecných morálních normách. Stejnĕ tak sem patří i základní pohledy na toto téma z hlediska různých kultur, náboženství, právních i sociálních pohledů. Navíc sem patří i nejdůležitĕjší filozofické koncepty v pohledu na etiku, jako je např. ponjem “absolutního principu” (absolute rule approach), “utilitaritní koncepce” (utilitarian approaches), pojem “ctnosti” (virtue ethics), pojmu “odpovĕdnosti” (the ethics of care) stejnĕ jako konkrétní “kazuistika” (casuistry)

Sem také patří vysvětlení pojmů jako “deontologický” a “konsekvencionalistický” přístup ke kterým se v této práci vrátíme později.

b. Reprodukční etika

Zde se jedna o jedno z nejožehavĕjších témat `bioetiky´. Stačí jen připomenout politické debaty na téma přerušení tĕhotenství. Avšak existují zde i jiná témata, ménĕ spektakulární, nicménĕ s nemenším dosahem jak pro společnost, tak pro konkrétní jedince. Jsou to například otázky individuální svobody v souvislostí s kontrolou porodnosti, asistované reprodukce, otázky globální demografické exploze jakož i hrozby přelidnĕní.

Zde se otevírá široké spektrum témat jdoucí od otázky „co tvoří nezávislou osobnost“ přes vztah mezi matkou a nenarozenýn foetem, odpovědnost společnosti za jedince, za cenu života – a to nejen lidského. Od témat souvisejících s ospravedlňováním pokusů na zvířatech a až po „Malthusovo varování“^[6]. Stejně jako přelidnĕní planety `zemĕ´ a s tím spojenou kritiky ať už z pohledu náboženského, či třeba feministického.

A konečnĕ tu nemůžeme opomenout i problémy spojené s prenatální diagnostikou a screeningem, výbĕrem pohlaví ještĕ při početí nebo `in vitro´ fertilizaci.

c. Otázky etiky v genetice

Zde se jedná o nejrychleji rostoucí – co do významu - oblast `bioetiky´. Připomeňme si nedávnou zprávu o definitivním rozluštĕní genetického kódu človĕka a s tím spojené spekulace například o možnosti klonování lidského jedince. Nebo i spekulace o možném použití molekulární biologie pro klinické a terapeutické účely.

Problém, který tu vzniká se týká ‘soukromí jedince´, nebo chceme-li etické integrity človĕka. Nejenže se klade otázka kdo a jak dalece smí mít přístup ke genetické informaci týkající se pacienta. Teoreticky tu může jít i o příbuzné a potomky pacienta.

Jaký význam a jaká práva má mít společnost pokud jde o banky genetického materiálu a genetických informací ? Jak je to s genetickými informacemi ve vztahu k rasovým jakož i různým skupinám společnosti ?? Jak se stavĕt k novým možnostem geneticé diagnostiky, která je schopna vykázat predispozice i k nejrůznějším nemocem, které však mohou vypuknout teprve ve zcela jiných, pozdĕjších úsecích života ??? Jak dalece má pacient nejen právo na informaci o svých životních rizikách, ale stejně tak i právo na “nevĕdĕní” téhož druhu informace ????

Jak je vidno z tohoto krátkého přehledu, etika v oblasti genetiky a molekulární biologie je oblast nepřehledná a zatím i tĕžko předpovĕditelná. Do budoucna zde bude zapotřebí mnohem více konkrétních zkušeností a poznatků.

d. Etika konce života

Snad nejkonkrétnĕji je etika aplikována při řešení různých otázek spojených s koncem života. Nejen v dĕjinách lidstva, i nyní mají tyto otázky přímý vztah k aspektům legislativy. Navíc, se tu dnes prolínají otázky konfliktu mezi životní kvalitou a bezmĕrným nasazením medicínské techniky. Jde o práva a nároky pacienta v extrémních situacích jeho života.

Z podobného zorného úhlu lze vidĕt i roli pacientova okolí – ať už jeho blízkých, nebo i jeho ošetřujícího lékaře či pečovatele. Otázky spojené s provázením pacienta v posledních chvílích jeho života patří dnes snad k nejkontroverznĕjším aspektům `bioetiky´.

Avšak lze tu poukázat i na ménĕ spektakulární aspekty. Je to například otázka financováví a rozvoje geriatrických zařízení i přes omezování rozpočtu pro zdravotnictví. Zde je možné pozorovat určitý zvrat v cílech lékařské péče a to v tom smyslu, že se dnes dává přednost zlepšení subjektivního stavu životní kvality před pokusem o stoprocentní kurativní léčbu^[7]

Ponĕkud odlišný typ bioetického tématu můžeme vidĕt v souvislosti s osudem tĕžce handikapovaných novorozeňat, at’ už v důsledku vrozené vady nebo v důsledku tĕžkého perinatálního traumatu.

Stejnĕ tak, zvláštní aspekt bioetiky můžeme vidĕt v otázkách definice resp. stanovení momentu konce života u potenciálních dárců orgánů k možné transplantaci. Jde tu o složitou otázku zde představuje pojem “mozkové smrti” v kontextu tzv. explantace dárcovských orgánů.

e. Etické aspekty při rozdělování prostředků (resursů)

I tato oblast `bioetiky´ má jistou míru aktuality a často bývá v centru veřejných diskuzí. Jedná se tu o zváštní situace, kdy je nutné rozhodnout o přidĕlení medicínských prostředků pro konkrétní osoby. V této souvislosti uveďme tzv “Seatelskou komisi” označovanou za “Božské komité”, jehož úkolem bylo přidĕlování – tehdy nedostatkových míst na dializačním oddĕlení pro jednotlivé pacienty.

Dnes mají tyto otázky obecnĕjší charakter. Prolínají se do plánování rozpočtů materiálních prostředků ve zdravotnických a to jak pro kurativní medicínu, tak i pro medicínský výzkum. Diskutují se tu modely pro výpočet ceny lidského života a to z chladného pohledu národní ekonomiky. Nezřídka tu jde o jakousi ekonomickou “triáž”^[8], kdy podobnĕ jako v traumatologii, je nutné učinit neodvratná rozhodnutí prioritních kroků proto, aby předem omezené materiální možnosti mohly být využity s co nejefektivnějším výsledkem ve smyslu optimálního lékařského zabezpečení obyvatelstva.

f. Etika při dárcovství a transplantaci orgánů

K nejspektakulárnĕjším úspĕchům medicíny patří transplantace orgánů. Problémy spojené jak s dárcovstvím orgánů, tak i s indikací pro konktrétní transplantaci nejsou bez ohledu na etická kriteria snad vůbec řešitelné. Z konkrétních aspektů tu můžeme jmenovat indikaci k `explantaci´ orgánů, stanovení momentu klincké smrti možných dárců, dárcovství orgánů stran příbuzensky blízkých osob, čekací listiny příjemců, zvážení rizika a benefitu (např. při transplantaci kostní dřenĕ)^[9]

Na druhé straně tu jde i o situace, kde pacienti nebo jejich příbuzní z náboženských důvodů transplantace nebo transfuze odmítají (např. svědci Jehovovi)^[10]

g. Etika v organizaci a řízení zdavotnictví

Ekonomie zdravotnictví není totožná s ekonomií ostatních hospodářských odvětví. Zdraví jedince, stejně jako zdraví obyvatelstva zde hraje centrální roli a to i přestože pojem “zdraví” tu může být chápán velmi relativně a subjektivně. Navíc, důležitou roli zde hrají i sociální faktory, jejichž zanedbání může negativně ovlivnit celý systém preventivní péče. V těchto otázkách a v těchto mechanizmech mají etické principy často rozhodující význam. Nejlépe jsou tyto regulativy zřejmé na příkladě epidemiologie nákazy virem HIV, at’ už v evropských podmínkách, anebo například v Africe, kde je nemoc AIDS katastrofálně rozšířena.

h. Etika vědeckého výzkumu

Experimenty bez jakýchkoliv etických zábran jsou fenomény známé z různých totalitních režimů. Bohužel nejsou vyjímkou ani ve státech pretendujících na své demokratické zřízení. Většinou jsou zde postiženy osoby v nevýhodném politickém či sociálním postavení. Nejedná se však jen o lidi. Stejně tak neetické mohou být i pokusy na zvířatech, nebo pokusy s negativním dosahem na ekologii prostředí. Brisantním z hlediska medicínské eticky jsou zoufalé terapeutické pokusy na pacientech s infaustní prognózou, například při testování nových farmaceutických preparátů na nemocných s HIV či maligním nádorem.

i. Etika lékařská (tradiční lékařské etika)

“Tradiční” lékařská etika není pouze historickým prvkem `bioetiky´. Je i jejím základem. Bez pochopení etických principů v práci lékaře je téměř nemožné posoudit i jiné aspekty `bioetiky´. Z významných aspektů bychom tu mohli vyjmenovat princip konfidenciality, čili lékařského tajemství, otázku sdělení pravdivé lékařské informace pacientovi, respekt autonomie pacienta, otázky vzájemné důvěry mezi lékařem a pacientem a podobně.

1.4. Význam a poslání dnešní `bioetiky´

Už z tohoto krátkého přehledu je vidno, že `bioetika’ vznikla poměrně nedávno. Za její počátek je považován Norimberský proces roku 1945, kdy se světová veřejnost v plném rozsahu dověděla o nevídaných zvěrstech nacistického režimu. Mimo jiné se tu jednalo i o smutně proslulé dubiozní „pokusy“ nacistických lékařů prováděné na osobách trpících genetickými vadami, duševními nemocemi, či na osobách - z hlediska nacistické ideologie tzv. rasově méněcenných. Podle tehdejších údajů, následkem těchto „eutanázií ve velkém stylu“, přišlo o život více než 70.000 lidí. Co však bylo neméně zarážející, byl fakt hrubého narušení základní lékařské etiky samými příslušníky tohoto povolání. Šlo tu o jakousi obrovskou „morální zradu“ prováděnou ve jménu „vědeckého poznání a pokroku“^[11].

A právě nevídaný pokrok vědeckého poznání byl charakteristický pro poválečné období. `Bioetika´ tu vznikala takříkajíc za zavřenými dveřmi laboratoří, ze spontánní potřeby vědců a lékařů si uvědomit morální důsledky vlastní vědecké práce. Čistě pragmaticky bylo nutno vytvořit „recepty a návody“ pro situace, kdy výsledky současné vědy a techniky by mohly přivodit problematickou situaci a to i ze ‚všeobecně morálního hlediska´.

A tak teoretická vědecké práce začala postupně dostávat i společenskou dimenzi. Vzniká `bioetika´, jako určitá `morální strategie´, která se pak později vyvinula jako nezbytná součást vědecké práce.

Dnes, jak jsme už poznamenali jsou ‚eticke komise´ obsazeny v první řadě vědeckými odborníky. Jejich expertízy vycházejí především z jejich odborných vědeckých zkušeností. Naproti tomu, morální stránka jejich posudků je zpravidla odvozena pouze z jejich „všeobecného občanského morálního cítění“, méně a jen vyjímečně z hloubky znalostí tradičních světonázorů. Pokud tak je, tedy pokud je v komisi více odborníků z oborů teologie či filozofie, pak je výsledek komise zpravidla konsensuální, nezřídka i kompromisní.

Jak vidíme, teoretický rozvoj „vědeckého poznání“ byl jaksi „zaskočen“ svým sociálním významem. Stále více je zřejmé, že vědecké a technologické vymoženosti není možné separovat od jejich společenského významu. Stejně tak je i zřejmé, že i společnost se jen s těží vyrovnává s novými situacemi, které vznikají následkem aplikace moderních vědeckých poznatků a technologií. Je to možná z důvodu konfliktu mezi „moderním“ a „tradičním“ přístupem k poznání a zároveň k jeho sociálním použití. Tent sociálně-vědecko–morální konflikt je však možné charakterizovat i jinak. Je to rostoucí nevyrovnanost mezi :

a) znalostmi a možnostmi moderní vědy a technologie a zároveň dezorientace v duchovních oborech
b) postupně se ztrácejícím tradičním pojetím morálky, která jako taková - jelikož stále méně známá - je společností i stále méně aplikovatelná. Navíc, tradiční morálka je tak postupně transformována na cosi archaického, muzeálního a tím konstantně ztrácí na společenském významu anebo na druhé straně, může zavádět do různých extremů. Vtomto smyslu však nemá s původní podstatou „tradiční morálky“ příliš moc společného...

Problém soudobé společnosti spočívá v tom, že vývoj moderní vědy a technologie jde natolik rychle, že jeho posouzení a to i z morálního hlediska je stále více limitováno na skupinu expertů. Naproti tomu, tradční morální pojmy, které by byly pochopitelné i pro širokou veřejnost ustupují svým významem do pozadí. Vzniká tak situace „morálního vakua”. Tím vzrůstá nejen manipulovatelnosti společnosti, stejně jako i potenciální nebezpečí z neadekvátního uplatnění etiky a morálky jak v oblasti technické, tak i v každodenním životě.

2. ETIKA VĚDECKÉHO POZNANÍ A MEDICÍNY NA HISTORICKÉM POZADÍ

2.1. Empirické poznání ve starověku

Propast mezi poznáním světa a jeho eticko-filozofickým pojetím, tak jak se nám jeví ve dnešní době je - přinejmenším z dějinného hlediska - záležitostí poměrně neobvyklou. Od nepoznání stály oba tyto dva aspekty lidské mysli v těsném svazku. Již v Písmu svatém jsou první kapitoly Knihy Genesis zasvěceny jak popisu stvoření světa, tak i morálnímu úloze člověka a jeho konfliktu mezi vůlí Boží a lidskou svobodou. Co lidstvo stojí, zaměstnávají člověka otázky odkud přišel a kam má jít...

Není tématem této práce rozvádět dějiny filozofie. Nicméně pro lepší pochopení dnešního poměru mezi `bioetikou´a pravoslavím bude nezbytné, přece jen některé historické momenty blíže osvětlit.

Přenesmeme se do doby Spasitelovy, do doby přelomu letopočtu - do oblasti východního Středomoří. Je to doba pozdně helenistická, přesněji řečeno - doba postupného úpadku tradičního helenistického polyteizmu. Je to však i doba mnoha náboženstev a různých filozofických názorů, i když právě helenistická filozofie a helenistická kultura ve všeobecném veřejném mínění převládají. Zároveň je to i doba poměrné stability a to díky jediné a všedominující politické velmoci - Římského impéria. Nehledě na různorodost názorů a kultur, už od této doby, až vlastně po dnešek vzníká to cobychom mohli charakterizovat jako základní filozofického smýšlení naší civilizace. V pojetí vědy a vědeckému pojetí okolního světa tu dominují dva základní ontologické přístupy: Platonův a Aristotelův^{[12] [13]}.

Podle Platona je svět rozdělen na „skutečnost“ a „zdání“ („jedno“ a „mnohé“). Naše poznatky se dají charakterizovat jako „vědění“ a „mínění“. Člověk, který se zabývá krásnými věcmi dospívá k mínění o nich. Ten, který se zabývá krásou jako takovou, může dosáhnout pravého vědění. Platon se domníval, že existuje svět viditelný - svět mínění, stejně jako svět rozumový - svět pravdivého vědění.. Nejvyšší idea - je idea Dobra. Ve své “Ústavě” vysvětluje Platon svoji teorii ideí na “podobenství jeskyně” kde sedí lidé, spoutáni zády od vstupu do jeskyně a od slunečního světla. Realitu mohou rozpoznat jen v podobě stínů, vrhaných vnějším světlem na stěnu jeskyně. Kdyby se podívali reálnému světlu do tváře, oslepilo by je.

Naproti tomu Aristoteles dával před idealistickým pohledem přednost “zdravému rozumu”.

Podle něho platí, že stvět je”skutečný” a “poznání” je “vnímání”. “Vnímání a smyslová zkušenost jsou základy vědeckého poznání. Jestliže pro Platona představují skutečný svět idee, jak jsou chápány rozumem, pak pro Aristotela představuje skutečný svět látka, materiál, ze kterého je svět složen. Zatímco Platonovo chápání světa vycházelo z rozumu, z matematického zaměření, vycházelo Aristotelovo pojetí z vnímání přírody, z pozorování a zkoumání.

Platonova a Aristotelova koncepce filozofické mysle se prolíná do mnoha pozdějších tézí a ve značné míře nejen ovlivnilo, ale přímo formovalo chápání křestanské teologie. Bylo by až přílišným zjednodušením připisovat jednoznačný platonizmus či naopak aristotelizmus určitému konkrétnímu teologickému nebo pozdějšímu filozofickému proudu. Tím spíše, že ani Platonova ani Aristotelova filozofie nějaký podobný “-izmus” nezamýšlela. Nicméně myšlenková filozofie - ba řekněme jistá filozofická “mentalita” se pojetím jak Platona tak Aristotela dá charakterizovat poměrně dobře..

Poznání světa bylo nesčíselněkrát promítáno do mnoha myšlenkových proudů a filozofií.

Vedle těchto dvou myšlenkových klasických filozofických proudů figurovala v helénské epoše celá řada myšlenkových kocepcí a filozofií, které měly později relevantně ovlivnily myšlení lidstva. Soubor myšlenkové civilizace, který dal základ jak způsobu poznání okolního světa, tak i chápání morálních a etických norem můžeme nazvat ‘helenizmem´. Jedním ze základů kulturního bohatství té doby je antické lékařství, jehož jak morální, tak isama metodická koncepce má dodnes svoji všeobecnou platnost.

2.2. Etika v helenistické době (z pohledu klasické helenistické filozofie)

S pojmem `antické etiky´ se setkáváme ve filozofii stoiků, méně pak u epikurejců a skeptiků (například Zenon 340-260 13). Nicméně zájem o etika nalezneme již u Platona a u Aristotela.

Podle Platona je lidská duše rozdělená na tři části: rozum, vůli a vášeň. Rozum sídlí v hlavě, vůle ve hrudi a vášeň v podbřišku. Nesmrtelná je pouze rozumová část duše, která je schopna myšlenek a která se v těle spojuje s ostatními částmi duše. Duše jako taková je nesmrtelná a navíc, je s `duši světa´ v jednotě: Vše již jednou prožila a poznala a na všechno se může `rozpomenout´ pomocí procesu `učení´. Nejvyšší idea je "Idea Dobra". Podobně jako slunce, které nejenže umožňuje “aby věci byly vidět”, ale umožňuje jim jejich růst a obživu. Stejně tak i Dobro zprostředkovává bytí skrze ctnost a sílu.

Platonova etika je odvozena od této `nejvyšší Ideje Dobra ´. Ta je zároveň tou částí duše, která umožňuje člověku myšlení a účast ve světě ideí. Ctnost je stav, ve kterém se duše přibližuje `Ideji Dobra´ a to co nejblíže. Ctnost se tak dá rozdělit na čtyři prvky:

1. moudrost - ctnost rozumu
2. odvahu - ctnost vůle
3. střízlivost - sωfrosΰnh rovnováhu mezi požitkem a askézí
4. spravedlnost - jako vyváženost tří předešlých ctností

To, že pojem "Nejvyššího Dobra" pro člověka neznamená totéž co "štěstí", odpovídá i Aristotelovu pojetí. Pro něj je v této souvislosti ctnost - ta nejvyšší dokonalost té či oné vlastnosti. V případě člověka znamená "ctnost" - "nejvyšší dokonalost rozumu" . Zároveň tu Aristoteles rozlišuje "etickou ctnost" jako moc rozumu nad vášněmi od "cnosti dia-noetické", která je "dokonalostí rozumu jako takového" a stojí výše než ta prvá.

Etika jak jsme již uvedli je jedním z centrálních témat i stoické filozofie. Etika tu stojí nad logikou a fyzikou. `Přirozený život´ je pro stoiky podkladem etiky. Přirozenost je pro člověka jejho `rozum´. Člověk je však ovlivňován vášněmi a afekty. Ty by neměly ovlivňovat rozum a měly by být člověku lhostejnými. Překonání vášní a afektů a dosažení "stoického klidu duše" - apathie άpάqεia je ta nejvyšší ctnost. Tento `stav duše´ umožňuje stojikům jistou substrakci od nežádoucích negativních, subjektivních jevů. V tomto smyslu chápají - jako ctnost - i například `ryzí přátelství´ a tím i `lasku k bližnímu´. Ta je aplikovatelná i na barbary a otroky, což je v jejich době věcí neobvyklou až revoluční^[14]

S epikurejskou filozofií je obvykle spojován pojem hedonizmu - jakéhosi požitku z okamžiku. Epikurejská filozofie je však více, než pusté požitkářství. I zde hraje `rozum´ důležitou roli a `štěstí´ jako `klidné rozpoložení ducha´ - άtaraxίa není od stoického ideálu příliš daleko. I tělesná radost z okamžiku může být řízena rozumem, zatímco duše má schopnost časového pohledu vpřed i vzad a i v bolestné situaci se pak na radostný okamžik může rozpomenout.

A konečně i neoplatonici, z nich predevším Plotínos se zabýval etikou v souvislostí s božskou podstatou člověka. Plotín se v podstatě ztotožňuje s koncepcí čtyř ctností Platona, avšak vidí zde pouze základní stupeň cesty člověka. Cesty, která má vést do duševního nitra člověka, do jeho božské podstaty..

Jak vidíme, v antické filozofii leží pojem etiky velmi blízko k pojetí rozumových vlastností člověka. Etické cíle tak mohou být chápány jako cíle určitého snažení člověka, za účelem překonání "nerozumných" vlivů a afektů. Etická cesta tu vede od jedince k hodnotám všeobecně uznávaným a ne naopak, například k osobnímu užitku či osobní satisfakci.

Tak se dá alespoň toto téma chápat z perspektivy pravoslavné etiky, která jako taková je vede ke spojení s "Vyšším Dobrem" - v tomto smyslu se Stvořitelem

2.3. Lékařská etika antické doby

Jako v každé vysoké kultuře stálo lékařské umění i v době helenistické kultury v popředí zájmu tehdejší veřejnosti. Antické, řecká medicína položila základ nejen současné lékařské etice, ale i metodickému chápáni medicínských otázek..

Antické Řecko znalo více medicínských škol. Nicméně neslavnější z nich je spojována se jménem Hippokrata. Narodil se okolo roku 460 p.Kr. na ostrově Kos. Jeho otec odvozoval svůj původ od Asklepia, syna Apollona a boha lékařského umění. K jeho učitelům patřili nejslavnější osobnosti jeho doby jako Herakleides, Heridiak ze Selymbrie, Georgias z Leontiny ba i Demokritos z Abdéry… Žil tedy v době vzrustu Atén, v době filosofů Anaxagora a Parmenida, vdobě stoupajícího významu sofistů.

Hippokrates se proslavil nejen jako lékař, ale i jako filozof a zemřel v hlubokém věku 83 let v Tessálii. Za jeho nedůležitější dílo je pokládána sbírka ` Corpus hippocraticum´ obsahující 58 spisů se 73 knihami. Nedá se říci, že jediným autorem je výlučně Hippokrates, nicméně právě s jeho jménem jsou spojovány nejdůležitější myšlenky a momenty tohoto díla. Jsou to především – ‚filozofické principy´ lékařského povolání jakož i lékařské výuky a výchovy, které dodnes patří ke stěžejním základům této profese.^[15]

“Lékařství je ze všech umění to nejvznešenější” úvádí Hippokrates a zároveň dodává, že pro nevedomost a povrchnost mnohých , “je sice dostatek lékařů podle jména, ale jen málo podle jejich činnosti...”. Hippokrates kladl neobyčejně veliký význam na osobní schopnosti a vlastnosti budoucího lékaře - `lékař má mít přirozený vztah k medicíně, jinak je vše zbytečné..´ K jeho nejyvšším zásadám patřilo – `nemocnému prospívat anebo přinejmenším neškodit´. ‚Nezkušenost a zbabělost, která je znakem neschopnosti a toho, že si člověk v ničem nedůvěřuje´ jsou negativní vlastnosti lékaře. Podobně i mezi pojmy ‚poznání´ a ‚představa´ je velký rozdíl: Zatímco ‚poznání´ plodí znalosti, vede ‚představa´ k neznalosti. Lékař je podle Hippokrata ‚filozof´. Avšak ne filosof coby vědec – filosof ve smyslu „filantropos“ – lidumil, člověk inspirovaný, který se tímto vyrovnává bohu. Podle Hippokrata není velký rozdíl mezi filozofií a medicínou – oba obory mají k sobě velmi blízko. I lékař má mít všechny vlastnosti a především ctnosti filozofa: musí být prost chamtivosti, musí být ohleduplný, cudný, skromný.., musí umět věci posuzovat, být rozhodný, vyrovnaný, statečný.., má se správně umět vyjadřovat.., zkrátka musí umět správně zacházet s lidmi..

Lékař je jen služebníkem `těla´ (fusίς). Není jeho tvůrcem, či projektantem. Lékař je spíše jen „kormidelníkem“ khbernetos, který starostlivě udržuje „lod’ku života“ a její správný směr. Nemůže `rozkázat větru´, v jeho moci není `odvrátit katastrofu´. Úkolem lékaře - ‚kormidelníka´, je ‚držet ronováhu´ - správně reagovat na pohyb vln a zároveň nezaponenout na správný směr vpřed, kterého se má organizmus přidržovat.

Po dlouhá staletí se lékaři odvolávali (vetšinou se odvolávají až dodnes) na Hippokratovu přísahu (Horkός Hippokrάtιou, `Hippocratic Oath´). Vyznačuje se vysokými etickými hodnotami. Mladý lékař tu nejprve děkuje svým učitelům, načež se zavazuje, že – podle svého nejlepšího svědomí bude dbát o zdraví a blaho svého pacienta a nikdy se nepropůjčí k ničemu zlému a škodlivému16..

2.4. Rozdíly v helenistickém a židovském pojetí základních aspektů medicíny

Historickou scénu na které se záhy mělo objevit křesťanství formovalo vedle všeobecného ‚helenizmu´ velkou měrou i židovské náboženství a židovská kultura. Bylo to sice jedno z mnoha náboženství tehdejšího světa, ale to jediné monoteistické. Navíc mělo podstatně starobylyjší tradici než ostatní náboženství a lišilo se navenek i ve smyslu rituálním.

Odlišná byla také `mentalita´ a způsob věci chápat a vysvětlovat. Tento aspekt je důležitý, neboť na základě těchto dvou kulturních proudů se vyvíjelo i pozdější křesťanství. Jako příklad tohoto dvojího filozofického pojetí zde můžeme uvést pojem“zdraví“. 17

I v dnešní době je pojem „zdravé mysle“ stěžejním aspektem v subjektivním pociťování vlastního zdravotního stavu . Z helenistického (platonistického) pohledu byl pro pojem `duchovné dokonalosti´ používán pojem „ctnost“ - arhth. Ten, jak jsme se již dříve zmínili, zahrnoval čtyři prvky: `moudrost ´ (sofίa)^[16], `odvahu´ (άndreίa) , `střízlivost, zdrženlivost´ (sωfrosΰnh) a `spravedlivost´ - dikaiosΰnh.

Za základní prvek v pojmu moudrosti - `sofia´ byla chápána „pravda" `άlήqeia´ (dosl. „neskrytost“): Jen ten, kdo se pořád a stále pídí po pravdě - po `aliqeia´, je schopen dojít k moudrosti - k `sofίa´.

Podle Aristorela tvoří podstatou moudrosti `zázrak´ (θaΰma). Ten je nutné - objevovat všude a ve všem, a to pomocí `poznání´ (έpistήmh) . Jen tak je možné dojít k jasnému pohledu a k prozřetelnosti.

Hebrejské pojetí těchto pojmů tu vykazovalo jistý odstín: Ideální pojetí duše je možno dosáhnout jen skrze דֶסֶח - `chesed´ - milosrdenství, což je pojem s určitou sociální dimenzí. Pojem תֶמֱא - `emet´ - pravda tu má přitom podobný význam jako alhqh u helenistických myslitelů. Podobné platí i pro i moudrost הָמְכָח - `chokma´. Nicméně הֶוְקִת - `tikva´ - poznání má poněkud jinou dimenzi než episthmh. `Tikva´ je též „naděje“ - cosi, co má význam v lineárním běhu času.

Zjednodušeně se dá říci, že helenistické pojetí reality jakož i racionální schopnosti člověka je vymezeno jasnými konkrétními - až deterministickými pojmy.

Naproti tomu hebrejské pojetí nese v sobě určitou subjektivně-emoční komponentu, která je chápana v kontextu času (.. v lineárním časovém chápaní).

V tomto smyslu, je helenistický pojem „zdraví“ spíše pojmem deskriptivním a to na základě konkrétních kriterií. Hebrejský pojem pro „zdraví“ je vyjádřen relativněji, pojmem - „zdraví jako určité risiko vzhledem k okolním podmínkam“...

Dodejme, že z dnešního moderního hlediska je hebrejský pojem „zdraví“ blíže k pojmu „životní kvality“, zatímco helenistický pojem odpovídá spiše „fyziologicky normálnímu stavu“ - tak, jak jej chápán exaktními vědami zúčastněnými v medicíně.

Z křesťanského pojetí (pravoslavného) se dá „zdraví“ chápat jako „dar Boží – dar svobody“, konkrétně jako „stav člověka v době před pádem Adamova hříchu“. V Křesťanství se tedy projevuje jakási syntéza helenistického a hebrejského pojmu „zdraví“. Je na jedné straně „zázrakem“ a na druhé, je denně poznatelné a měřitelné. Zároveň je tu však i něco, co má smysl pouze v časovém kontextu. Něco, co může být chápano velmi relativně vzhledem k okolním podmínkám a okolnostem.

2.5. Ranně-křesťanská etika

Nehledě na všeobecnou kulturu a vzdělanost, doba pozdního helenizmu dobou ideového a morálního úpadku. Politicky to byla doba hegemonie Římského Impéria a helenistický polyteizmus tu byl státně uznávaným náboženstvím. Zároveň však byl helenizmus i jakýmsi `náboženským individualizmem´ . Na různých místech a k různým účelům existovali vlastní bohové, bujela pověrčivost a různé kulty. Náboženská svoboda byla ve skutečnosti projevem bezideovosti tehdejši společnosti. Podobně jako i v dnešní době dařilo se extremním náboženským uskupením, jejichž společenství hledala samotu a izolaci např. v pouštních oblastech. I židovský národ byl rozvrstven do politických skupin - farizejců, sadukkejců, esénů. Židovstvo mělo sice svoji politickou samosprávu v rámci Římské říše, ale byl to systém politického establišmentu a mocenské korupce. Římská společnosti – která se postupně stávala mnohonárodní.- se vyznačovala konzumnictvím, sociální brutalitou (otroctví, gladiátoři), politickým pragmatizmem až absurdních forem (viz vláda některých císařů), jakož i pohrdáním jinými, cizími národními skupinami („barbaři“).

[...]

^[1] Adamová L et al., 1998

^[2] Störing HJ, 2000, 821

³ ibidem

^[3] Belejkanič I, II., 1996, Prvotný hriech... 89-97

^[4] May T, 2001

^[5] Kuhse H, Singer P, 2001

^[6] Das Berthelsman Lexikon, 1972

^[7] Stuck AE, 2000

^[8] „Triage“: Postup při hromadném neštěstí, kdy lékař, který jako první dorazí na místo neštěstí má za úkol “roztřídit” poraněné na ty: (i) kteří potrěbují pomoc hned, (ii) kteří ji potřebují později a (iii) kteří ji buď už vůbec- anebo zatím- nepotřebují

^[9] Arbeitskreis Organspende: Organtransplantationen, 1990

^[10] Muramoto O, 1998

^[11] Sudeot J Msgr, www

^[12] Reaper W, Smithová L, 1994, 16, 21

^[13] Störing HJ, 2000, Kap.2. a 3.

^[14] Störing HJ, 2000, 219

^[15] Bujalková M, 2001

^[16] V podobném kontextu jako `moudrost´ i když s poněkud jiným významem, byl používán pojem `zbožnost´ (eusebia).